Systém japonských bojových umění

Michal Snopek

Tréninky: Biskupské Gymnázium Brno (BIGY), Barvičova 85, Brno NEDĚLE od 17,30 do 20,00 hodin
Mobil: 605 259 789
michal.snopek@volny.cz

Rok 1999, 2011 ve znamení králíka (zajíce)

26.12.2010 23:48

 


Podle představ na Dálném východě přebývá zajíc na měsíci. Buddha vykázal zajíci místo na měsíci na znamení vděčnosti za jeho oběť: zajíc se sám vrhl do ohně a obětoval své tělo, aby hladového Buddhu nasytil. Zajíc je díky svému spojení s měsícem často dáván do souvislosti s menstruací a z toho vyplývající plodností a láskou. Ve stejném smyslu byl zajíc v antice spojován s Afrodítou a Kupidem.

V Japonsku se také věřilo, že zaječí maso je lékem proti nemocem vnitřností a posiluje vitalitu člověka. V den zajíce bylo také zakázáno vyrábět miso, oblíbenou tuhou směs rýže, kvašených fazolí a soli, která se používá jako přísada do omáček. V rodině, která by tento zákaz porušila, by prý v dalším roce došlo k úmrtí.

Čínské legendy spojují zajíce s dlouhým věkem. Podle nich se živí bylinami, z nichž se získává elixír života, a proto se může dožít velmi vysokého věku. Když dosáhne pěti set let, jeho kožich prý zmodrá, a v tisíci letech se mu kožich změní v bílý. Odtud pak čínská zobrazení zajíce, jak na měsíci míchá elixír nesmrtelnosti. Pro Číňany bylo šťastným znamením zahlédnout červeného zajíce, který potvrzoval , že je v říši klid a pořádek a vládne jí ctnostný panovník.

Zajíc se neobjevuje jen v legendách asijského světa. Američtí domorodci vypravují příběh o velkém zajíci Manabazovi, který sídlí také na měsíci a dává lidem vítr a vodu. Je kulturním hrdinou a povyšuje živočišnou stránku lidské povahy na vyšší úroveň. Představuje velkého ducha Manitou, stvořitele. Mayové patřili k národům, kteří si představovaly na měsíci králíka a lunární králík se v umění předhispánského Mexika vyskytuje velice často.

Postavě velikonočního zajíce v evropských zvycích je připisováno tvoření života a přinášení úsvitu. Snad se jedná o lidovou připomínku anglosaské bohyně Eostre se zaječí hlavou, která symbolizovala jaro, obnovu a nový měsíc. I keltská měsíční božstva jsou zobrazována se zajícem v ruce a v keltských bájích a pověstech bývá zajíc průvodcem bohů lovu.

Křesťanství pohlíželo na pohanskou víru s nedůvěrou a učinilo ze zajíce symbol plachosti, chtíče a promiskuity. Ovšem jako symbol bezbrannosti byl zajíc ztotožňován s těmi, kteří uvěřili v ochrannou moc Krista. Bílý zajíc u nohou Panny Marie představuje morální vítězství nad základními instinkty.

Zatímco někde se z králíků a zajíců stali domácí mazlíčci, jinde jim hrozí vyhubení. Ve snaze zachránit ohroženého králíka amami jej japonská vláda prohlásila za "živoucí národní památku".

Zdroj: https://kultura.idnes.cz/novy-cinsky-rok-ve-znameni-kralika-a-zajice-f2x-/show_aktual.asp?c=990212_145929_muzea_mat

Zdroj: https://kultura.idnes.cz/novy-cinsky-rok-ve-znameni-kralika-a-zajice-f2x-/show_aktual.asp?c=990212_145929_muzea_mat


Podle představ na Dálném východě přebývá zajíc na měsíci. Buddha vykázal zajíci místo na měsíci na znamení vděčnosti za jeho oběť: zajíc se sám vrhl do ohně a obětoval své tělo, aby hladového Buddhu nasytil. Zajíc je díky svému spojení s měsícem často dáván do souvislosti s menstruací a z toho vyplývající plodností a láskou. Ve stejném smyslu byl zajíc v antice spojován s Afrodítou a Kupidem.

V Japonsku se také věřilo, že zaječí maso je lékem proti nemocem vnitřností a posiluje vitalitu člověka. V den zajíce bylo také zakázáno vyrábět miso, oblíbenou tuhou směs rýže, kvašených fazolí a soli, která se používá jako přísada do omáček. V rodině, která by tento zákaz porušila, by prý v dalším roce došlo k úmrtí.

Čínské legendy spojují zajíce s dlouhým věkem. Podle nich se živí bylinami, z nichž se získává elixír života, a proto se může dožít velmi vysokého věku. Když dosáhne pěti set let, jeho kožich prý zmodrá, a v tisíci letech se mu kožich změní v bílý. Odtud pak čínská zobrazení zajíce, jak na měsíci míchá elixír nesmrtelnosti. Pro Číňany bylo šťastným znamením zahlédnout červeného zajíce, který potvrzoval , že je v říši klid a pořádek a vládne jí ctnostný panovník.

Zajíc se neobjevuje jen v legendách asijského světa. Američtí domorodci vypravují příběh o velkém zajíci Manabazovi, který sídlí také na měsíci a dává lidem vítr a vodu. Je kulturním hrdinou a povyšuje živočišnou stránku lidské povahy na vyšší úroveň. Představuje velkého ducha Manitou, stvořitele. Mayové patřili k národům, kteří si představovaly na měsíci králíka a lunární králík se v umění předhispánského Mexika vyskytuje velice často.

Postavě velikonočního zajíce v evropských zvycích je připisováno tvoření života a přinášení úsvitu. Snad se jedná o lidovou připomínku anglosaské bohyně Eostre se zaječí hlavou, která symbolizovala jaro, obnovu a nový měsíc. I keltská měsíční božstva jsou zobrazována se zajícem v ruce a v keltských bájích a pověstech bývá zajíc průvodcem bohů lovu.

Křesťanství pohlíželo na pohanskou víru s nedůvěrou a učinilo ze zajíce symbol plachosti, chtíče a promiskuity. Ovšem jako symbol bezbrannosti byl zajíc ztotožňován s těmi, kteří uvěřili v ochrannou moc Krista. Bílý zajíc u nohou Panny Marie představuje morální vítězství nad základními instinkty.

Zatímco někde se z králíků a zajíců stali domácí mazlíčci, jinde jim hrozí vyhubení. Ve snaze zachránit ohroženého králíka amami jej japonská vláda prohlásila za "živoucí národní památku".

Zdroj: https://kultura.idnes.cz/novy-cinsky-rok-ve-znameni-kralika-a-zajice-f2x-/show_aktual.asp?c=990212_145929_muzea_mat


Podle představ na Dálném východě přebývá zajíc na měsíci. Buddha vykázal zajíci místo na měsíci na znamení vděčnosti za jeho oběť: zajíc se sám vrhl do ohně a obětoval své tělo, aby hladového Buddhu nasytil. Zajíc je díky svému spojení s měsícem často dáván do souvislosti s menstruací a z toho vyplývající plodností a láskou. Ve stejném smyslu byl zajíc v antice spojován s Afrodítou a Kupidem.

V Japonsku se také věřilo, že zaječí maso je lékem proti nemocem vnitřností a posiluje vitalitu člověka. V den zajíce bylo také zakázáno vyrábět miso, oblíbenou tuhou směs rýže, kvašených fazolí a soli, která se používá jako přísada do omáček. V rodině, která by tento zákaz porušila, by prý v dalším roce došlo k úmrtí.

Čínské legendy spojují zajíce s dlouhým věkem. Podle nich se živí bylinami, z nichž se získává elixír života, a proto se může dožít velmi vysokého věku. Když dosáhne pěti set let, jeho kožich prý zmodrá, a v tisíci letech se mu kožich změní v bílý. Odtud pak čínská zobrazení zajíce, jak na měsíci míchá elixír nesmrtelnosti. Pro Číňany bylo šťastným znamením zahlédnout červeného zajíce, který potvrzoval , že je v říši klid a pořádek a vládne jí ctnostný panovník.

Zajíc se neobjevuje jen v legendách asijského světa. Američtí domorodci vypravují příběh o velkém zajíci Manabazovi, který sídlí také na měsíci a dává lidem vítr a vodu. Je kulturním hrdinou a povyšuje živočišnou stránku lidské povahy na vyšší úroveň. Představuje velkého ducha Manitou, stvořitele. Mayové patřili k národům, kteří si představovaly na měsíci králíka a lunární králík se v umění předhispánského Mexika vyskytuje velice často.

Postavě velikonočního zajíce v evropských zvycích je připisováno tvoření života a přinášení úsvitu. Snad se jedná o lidovou připomínku anglosaské bohyně Eostre se zaječí hlavou, která symbolizovala jaro, obnovu a nový měsíc. I keltská měsíční božstva jsou zobrazována se zajícem v ruce a v keltských bájích a pověstech bývá zajíc průvodcem bohů lovu.

Křesťanství pohlíželo na pohanskou víru s nedůvěrou a učinilo ze zajíce symbol plachosti, chtíče a promiskuity. Ovšem jako symbol bezbrannosti byl zajíc ztotožňován s těmi, kteří uvěřili v ochrannou moc Krista. Bílý zajíc u nohou Panny Marie představuje morální vítězství nad základními instinkty.

Zatímco někde se z králíků a zajíců stali domácí mazlíčci, jinde jim hrozí vyhubení. Ve snaze zachránit ohroženého králíka amami jej japonská vláda prohlásila za "živoucí národní památku".

Zdroj: https://kultura.idnes.cz/novy-cinsky-rok-ve-znameni-kralika-a-zajice-f2x-/show_aktual.asp?c=990212_145929_muzea_mat

 

Podle představ na Dálném východě přebývá zajíc na měsíci. Buddha vykázal zajíci místo na měsíci na znamení vděčnosti za jeho oběť: zajíc se sám vrhl do ohně a obětoval své tělo, aby hladového Buddhu nasytil. Zajíc je díky svému spojení s měsícem často dáván do souvislosti s menstruací a z toho vyplývající plodností a láskou. Ve stejném smyslu byl zajíc v antice spojován s Afrodítou a Kupidem.

V Japonsku se také věřilo, že zaječí maso je lékem proti nemocem vnitřností a posiluje vitalitu člověka. V den zajíce bylo také zakázáno vyrábět miso, oblíbenou tuhou směs rýže, kvašených fazolí a soli, která se používá jako přísada do omáček. V rodině, která by tento zákaz porušila, by prý v dalším roce došlo k úmrtí.

Čínské legendy spojují zajíce s dlouhým věkem. Podle nich se živí bylinami, z nichž se získává elixír života, a proto se může dožít velmi vysokého věku. Když dosáhne pěti set let, jeho kožich prý zmodrá, a v tisíci letech se mu kožich změní v bílý. Odtud pak čínská zobrazení zajíce, jak na měsíci míchá elixír nesmrtelnosti. Pro Číňany bylo šťastným znamením zahlédnout červeného zajíce, který potvrzoval , že je v říši klid a pořádek a vládne jí ctnostný panovník.

Zajíc se neobjevuje jen v legendách asijského světa. Američtí domorodci vypravují příběh o velkém zajíci Manabazovi, který sídlí také na měsíci a dává lidem vítr a vodu. Je kulturním hrdinou a povyšuje živočišnou stránku lidské povahy na vyšší úroveň. Představuje velkého ducha Manitou, stvořitele. Mayové patřili k národům, kteří si představovaly na měsíci králíka a lunární králík se v umění předhispánského Mexika vyskytuje velice často.

Postavě velikonočního zajíce v evropských zvycích je připisováno tvoření života a přinášení úsvitu. Snad se jedná o lidovou připomínku anglosaské bohyně Eostre se zaječí hlavou, která symbolizovala jaro, obnovu a nový měsíc. I keltská měsíční božstva jsou zobrazována se zajícem v ruce a v keltských bájích a pověstech bývá zajíc průvodcem bohů lovu.

Křesťanství pohlíželo na pohanskou víru s nedůvěrou a učinilo ze zajíce symbol plachosti, chtíče a promiskuity. Ovšem jako symbol bezbrannosti byl zajíc ztotožňován s těmi, kteří uvěřili v ochrannou moc Krista. Bílý zajíc u nohou Panny Marie představuje morální vítězství nad základními instinkty.

Zatímco někde se z králíků a zajíců stali domácí mazlíčci, jinde jim hrozí vyhubení. Ve snaze zachránit ohroženého králíka amami jej japonská vláda prohlásila za "živoucí národní památku".

 

A kdo to vydržel číst až do konce, tak tu je odměna. Teda ten zajíc je pěkná potvora!


Podle představ na Dálném východě přebývá zajíc na měsíci. Buddha vykázal zajíci místo na měsíci na znamení vděčnosti za jeho oběť: zajíc se sám vrhl do ohně a obětoval své tělo, aby hladového Buddhu nasytil. Zajíc je díky svému spojení s měsícem často dáván do souvislosti s menstruací a z toho vyplývající plodností a láskou. Ve stejném smyslu byl zajíc v antice spojován s Afrodítou a Kupidem.

V Japonsku se také věřilo, že zaječí maso je lékem proti nemocem vnitřností a posiluje vitalitu člověka. V den zajíce bylo také zakázáno vyrábět miso, oblíbenou tuhou směs rýže, kvašených fazolí a soli, která se používá jako přísada do omáček. V rodině, která by tento zákaz porušila, by prý v dalším roce došlo k úmrtí.

Čínské legendy spojují zajíce s dlouhým věkem. Podle nich se živí bylinami, z nichž se získává elixír života, a proto se může dožít velmi vysokého věku. Když dosáhne pěti set let, jeho kožich prý zmodrá, a v tisíci letech se mu kožich změní v bílý. Odtud pak čínská zobrazení zajíce, jak na měsíci míchá elixír nesmrtelnosti. Pro Číňany bylo šťastným znamením zahlédnout červeného zajíce, který potvrzoval , že je v říši klid a pořádek a vládne jí ctnostný panovník.

Zajíc se neobjevuje jen v legendách asijského světa. Američtí domorodci vypravují příběh o velkém zajíci Manabazovi, který sídlí také na měsíci a dává lidem vítr a vodu. Je kulturním hrdinou a povyšuje živočišnou stránku lidské povahy na vyšší úroveň. Představuje velkého ducha Manitou, stvořitele. Mayové patřili k národům, kteří si představovaly na měsíci králíka a lunární králík se v umění předhispánského Mexika vyskytuje velice často.

Postavě velikonočního zajíce v evropských zvycích je připisováno tvoření života a přinášení úsvitu. Snad se jedná o lidovou připomínku anglosaské bohyně Eostre se zaječí hlavou, která symbolizovala jaro, obnovu a nový měsíc. I keltská měsíční božstva jsou zobrazována se zajícem v ruce a v keltských bájích a pověstech bývá zajíc průvodcem bohů lovu.

Křesťanství pohlíželo na pohanskou víru s nedůvěrou a učinilo ze zajíce symbol plachosti, chtíče a promiskuity. Ovšem jako symbol bezbrannosti byl zajíc ztotožňován s těmi, kteří uvěřili v ochrannou moc Krista. Bílý zajíc u nohou Panny Marie představuje morální vítězství nad základními instinkty.

Zatímco někde se z králíků a zajíců stali domácí mazlíčci, jinde jim hrozí vyhubení. Ve snaze zachránit ohroženého králíka amami jej japonská vláda prohlásila za "živoucí národní památku".

Zdroj: https://kultura.idnes.cz/novy-cinsky-rok-ve-znameni-kralika-a-zajice-f2x-/show_aktual.asp?c=990212_145929_muzea_mat

 


Podle představ na Dálném východě přebývá zajíc na měsíci. Buddha vykázal zajíci místo na měsíci na znamení vděčnosti za jeho oběť: zajíc se sám vrhl do ohně a obětoval své tělo, aby hladového Buddhu nasytil. Zajíc je díky svému spojení s měsícem často dáván do souvislosti s menstruací a z toho vyplývající plodností a láskou. Ve stejném smyslu byl zajíc v antice spojován s Afrodítou a Kupidem.

V Japonsku se také věřilo, že zaječí maso je lékem proti nemocem vnitřností a posiluje vitalitu člověka. V den zajíce bylo také zakázáno vyrábět miso, oblíbenou tuhou směs rýže, kvašených fazolí a soli, která se používá jako přísada do omáček. V rodině, která by tento zákaz porušila, by prý v dalším roce došlo k úmrtí.

Čínské legendy spojují zajíce s dlouhým věkem. Podle nich se živí bylinami, z nichž se získává elixír života, a proto se může dožít velmi vysokého věku. Když dosáhne pěti set let, jeho kožich prý zmodrá, a v tisíci letech se mu kožich změní v bílý. Odtud pak čínská zobrazení zajíce, jak na měsíci míchá elixír nesmrtelnosti. Pro Číňany bylo šťastným znamením zahlédnout červeného zajíce, který potvrzoval , že je v říši klid a pořádek a vládne jí ctnostný panovník.

Zajíc se neobjevuje jen v legendách asijského světa. Američtí domorodci vypravují příběh o velkém zajíci Manabazovi, který sídlí také na měsíci a dává lidem vítr a vodu. Je kulturním hrdinou a povyšuje živočišnou stránku lidské povahy na vyšší úroveň. Představuje velkého ducha Manitou, stvořitele. Mayové patřili k národům, kteří si představovaly na měsíci králíka a lunární králík se v umění předhispánského Mexika vyskytuje velice často.

Postavě velikonočního zajíce v evropských zvycích je připisováno tvoření života a přinášení úsvitu. Snad se jedná o lidovou připomínku anglosaské bohyně Eostre se zaječí hlavou, která symbolizovala jaro, obnovu a nový měsíc. I keltská měsíční božstva jsou zobrazována se zajícem v ruce a v keltských bájích a pověstech bývá zajíc průvodcem bohů lovu.

Křesťanství pohlíželo na pohanskou víru s nedůvěrou a učinilo ze zajíce symbol plachosti, chtíče a promiskuity. Ovšem jako symbol bezbrannosti byl zajíc ztotožňován s těmi, kteří uvěřili v ochrannou moc Krista. Bílý zajíc u nohou Panny Marie představuje morální vítězství nad základními instinkty.

Zatímco někde se z králíků a zajíců stali domácí mazlíčci, jinde jim hrozí vyhubení. Ve snaze zachránit ohroženého králíka amami jej japonská vláda prohlásila za "živoucí národní památku".

Zdroj: https://kultura.idnes.cz/novy-cinsky-rok-ve-znameni-kralika-a-zajice-f2x-/show_aktual.asp?c=990212_145929_muzea_mat

 


Podle představ na Dálném východě přebývá zajíc na měsíci. Buddha vykázal zajíci místo na měsíci na znamení vděčnosti za jeho oběť: zajíc se sám vrhl do ohně a obětoval své tělo, aby hladového Buddhu nasytil. Zajíc je díky svému spojení s měsícem často dáván do souvislosti s menstruací a z toho vyplývající plodností a láskou. Ve stejném smyslu byl zajíc v antice spojován s Afrodítou a Kupidem.

V Japonsku se také věřilo, že zaječí maso je lékem proti nemocem vnitřností a posiluje vitalitu člověka. V den zajíce bylo také zakázáno vyrábět miso, oblíbenou tuhou směs rýže, kvašených fazolí a soli, která se používá jako přísada do omáček. V rodině, která by tento zákaz porušila, by prý v dalším roce došlo k úmrtí.

Čínské legendy spojují zajíce s dlouhým věkem. Podle nich se živí bylinami, z nichž se získává elixír života, a proto se může dožít velmi vysokého věku. Když dosáhne pěti set let, jeho kožich prý zmodrá, a v tisíci letech se mu kožich změní v bílý. Odtud pak čínská zobrazení zajíce, jak na měsíci míchá elixír nesmrtelnosti. Pro Číňany bylo šťastným znamením zahlédnout červeného zajíce, který potvrzoval , že je v říši klid a pořádek a vládne jí ctnostný panovník.

Zajíc se neobjevuje jen v legendách asijského světa. Američtí domorodci vypravují příběh o velkém zajíci Manabazovi, který sídlí také na měsíci a dává lidem vítr a vodu. Je kulturním hrdinou a povyšuje živočišnou stránku lidské povahy na vyšší úroveň. Představuje velkého ducha Manitou, stvořitele. Mayové patřili k národům, kteří si představovaly na měsíci králíka a lunární králík se v umění předhispánského Mexika vyskytuje velice často.

Postavě velikonočního zajíce v evropských zvycích je připisováno tvoření života a přinášení úsvitu. Snad se jedná o lidovou připomínku anglosaské bohyně Eostre se zaječí hlavou, která symbolizovala jaro, obnovu a nový měsíc. I keltská měsíční božstva jsou zobrazována se zajícem v ruce a v keltských bájích a pověstech bývá zajíc průvodcem bohů lovu.

Křesťanství pohlíželo na pohanskou víru s nedůvěrou a učinilo ze zajíce symbol plachosti, chtíče a promiskuity. Ovšem jako symbol bezbrannosti byl zajíc ztotožňován s těmi, kteří uvěřili v ochrannou moc Krista. Bílý zajíc u nohou Panny Marie představuje morální vítězství nad základními instinkty.

Zatímco někde se z králíků a zajíců stali domácí mazlíčci, jinde jim hrozí vyhubení. Ve snaze zachránit ohroženého králíka amami jej japonská vláda prohlásila za "živoucí národní památku".

Zdroj: https://kultura.idnes.cz/novy-cinsky-rok-ve-znameni-kralika-a-zajice-f2x-/show_aktual.asp?c=990212_145929_muzea_mat

 


Podle představ na Dálném východě přebývá zajíc na měsíci. Buddha vykázal zajíci místo na měsíci na znamení vděčnosti za jeho oběť: zajíc se sám vrhl do ohně a obětoval své tělo, aby hladového Buddhu nasytil. Zajíc je díky svému spojení s měsícem často dáván do souvislosti s menstruací a z toho vyplývající plodností a láskou. Ve stejném smyslu byl zajíc v antice spojován s Afrodítou a Kupidem.

V Japonsku se také věřilo, že zaječí maso je lékem proti nemocem vnitřností a posiluje vitalitu člověka. V den zajíce bylo také zakázáno vyrábět miso, oblíbenou tuhou směs rýže, kvašených fazolí a soli, která se používá jako přísada do omáček. V rodině, která by tento zákaz porušila, by prý v dalším roce došlo k úmrtí.

Čínské legendy spojují zajíce s dlouhým věkem. Podle nich se živí bylinami, z nichž se získává elixír života, a proto se může dožít velmi vysokého věku. Když dosáhne pěti set let, jeho kožich prý zmodrá, a v tisíci letech se mu kožich změní v bílý. Odtud pak čínská zobrazení zajíce, jak na měsíci míchá elixír nesmrtelnosti. Pro Číňany bylo šťastným znamením zahlédnout červeného zajíce, který potvrzoval , že je v říši klid a pořádek a vládne jí ctnostný panovník.

Zajíc se neobjevuje jen v legendách asijského světa. Američtí domorodci vypravují příběh o velkém zajíci Manabazovi, který sídlí také na měsíci a dává lidem vítr a vodu. Je kulturním hrdinou a povyšuje živočišnou stránku lidské povahy na vyšší úroveň. Představuje velkého ducha Manitou, stvořitele. Mayové patřili k národům, kteří si představovaly na měsíci králíka a lunární králík se v umění předhispánského Mexika vyskytuje velice často.

Postavě velikonočního zajíce v evropských zvycích je připisováno tvoření života a přinášení úsvitu. Snad se jedná o lidovou připomínku anglosaské bohyně Eostre se zaječí hlavou, která symbolizovala jaro, obnovu a nový měsíc. I keltská měsíční božstva jsou zobrazována se zajícem v ruce a v keltských bájích a pověstech bývá zajíc průvodcem bohů lovu.

Křesťanství pohlíželo na pohanskou víru s nedůvěrou a učinilo ze zajíce symbol plachosti, chtíče a promiskuity. Ovšem jako symbol bezbrannosti byl zajíc ztotožňován s těmi, kteří uvěřili v ochrannou moc Krista. Bílý zajíc u nohou Panny Marie představuje morální vítězství nad základními instinkty.

Zatímco někde se z králíků a zajíců stali domácí mazlíčci, jinde jim hrozí vyhubení. Ve snaze zachránit ohroženého králíka amami jej japonská vláda prohlásila za "živoucí národní památku".

Zdroj: https://kultura.idnes.cz/novy-cinsky-rok-ve-znameni-kralika-a-zajice-f2x-/show_aktual.asp?c=990212_145929_muzea_mat

 


Podle představ na Dálném východě přebývá zajíc na měsíci. Buddha vykázal zajíci místo na měsíci na znamení vděčnosti za jeho oběť: zajíc se sám vrhl do ohně a obětoval své tělo, aby hladového Buddhu nasytil. Zajíc je díky svému spojení s měsícem často dáván do souvislosti s menstruací a z toho vyplývající plodností a láskou. Ve stejném smyslu byl zajíc v antice spojován s Afrodítou a Kupidem.

V Japonsku se také věřilo, že zaječí maso je lékem proti nemocem vnitřností a posiluje vitalitu člověka. V den zajíce bylo také zakázáno vyrábět miso, oblíbenou tuhou směs rýže, kvašených fazolí a soli, která se používá jako přísada do omáček. V rodině, která by tento zákaz porušila, by prý v dalším roce došlo k úmrtí.

Čínské legendy spojují zajíce s dlouhým věkem. Podle nich se živí bylinami, z nichž se získává elixír života, a proto se může dožít velmi vysokého věku. Když dosáhne pěti set let, jeho kožich prý zmodrá, a v tisíci letech se mu kožich změní v bílý. Odtud pak čínská zobrazení zajíce, jak na měsíci míchá elixír nesmrtelnosti. Pro Číňany bylo šťastným znamením zahlédnout červeného zajíce, který potvrzoval , že je v říši klid a pořádek a vládne jí ctnostný panovník.

Zajíc se neobjevuje jen v legendách asijského světa. Američtí domorodci vypravují příběh o velkém zajíci Manabazovi, který sídlí také na měsíci a dává lidem vítr a vodu. Je kulturním hrdinou a povyšuje živočišnou stránku lidské povahy na vyšší úroveň. Představuje velkého ducha Manitou, stvořitele. Mayové patřili k národům, kteří si představovaly na měsíci králíka a lunární králík se v umění předhispánského Mexika vyskytuje velice často.

Postavě velikonočního zajíce v evropských zvycích je připisováno tvoření života a přinášení úsvitu. Snad se jedná o lidovou připomínku anglosaské bohyně Eostre se zaječí hlavou, která symbolizovala jaro, obnovu a nový měsíc. I keltská měsíční božstva jsou zobrazována se zajícem v ruce a v keltských bájích a pověstech bývá zajíc průvodcem bohů lovu.

Křesťanství pohlíželo na pohanskou víru s nedůvěrou a učinilo ze zajíce symbol plachosti, chtíče a promiskuity. Ovšem jako symbol bezbrannosti byl zajíc ztotožňován s těmi, kteří uvěřili v ochrannou moc Krista. Bílý zajíc u nohou Panny Marie představuje morální vítězství nad základními instinkty.

Zatímco někde se z králíků a zajíců stali domácí mazlíčci, jinde jim hrozí vyhubení. Ve snaze zachránit ohroženého králíka amami jej japonská vláda prohlásila za "živoucí národní památku".

Zdroj: https://kultura.idnes.cz/novy-cinsky-rok-ve-znameni-kralika-a-zajice-f2x-/show_aktual.asp?c=990212_145929_muzea_mat